Verš 1
"Přináší-li někdo Hospodinu moučnou oběť, ať ji daruje z jemné mouky. Tu polije olejem, položí na ni kadidlo
Lv 6:14 - Bude se smažit na plotně. Nasáklou olejem a rozdrobenou na kousky ji pak přineseš, abys ji obětoval jako příjemnou vůni Hospodinu.
Lv 9:17 - Pak nechal přinést moučnou oběť, vzal z ní hrst a dal ji dýmat na oltáři vedle ranní zápalné oběti.
Nm 15:4 - pak ať ten, kdo přináší Hospodinu takovýto dar, přinese rovněž moučnou oběť: desetinu efy jemné mouky zadělané čtvrtkou hinu oleje.
Verš 2
a přinese ji k Áronovým synům, kněžím. Kněz pak z toho vezme hrst jemné mouky s olejem a všechno kadidlo. Tento památeční díl nechá dýmat na oltáři jako ohnivou oběť příjemně vonící Hospodinu.
Lv 6:15 - Áronův syn, který přijme kněžské pomazání po něm, udělá totéž. Věčným ustanovením náleží Hospodinu; nechť se celá obrátí v dým.
Verš 3
Zbytek moučné oběti připadne Áronovi a jeho synům jako svatosvatý díl z ohnivých obětí Hospodinu.
Lv 10:12 - Mojžíš pak Áronovi a jeho zbylým synům Eleazarovi a Itamarovi řekl: "Vezměte moučnou oběť, která zbyla z Hospodinových ohnivých obětí, a jezte ji nekvašenou poblíž oltáře, neboť je svatosvatá.
Verš 13
Každý dar moučné oběti ochuť solí; nedopusť, aby při tvé moučné oběti chyběla sůl smlouvy tvého Boha. S každým svým darem přines sůl.
Mk 9:49 - Každý totiž bude solen ohněm.
Lv 2,1 - Nekrvavé obety pridávali sa k celostným žertvám, tvorili však aj osobitné samostatné obety, a to v deň svätenia kňazov (6,19 n.), nekrvavou obetou bola "obeta zo žiarlivosti" (Nm 5,15), a keď bol obetujúci chudobný, tak mohol priniesť ako obetu za hriech aj nekrvavú obetu (Lv 5,11).
Lv 2,2 - Na pripomienku, hebr. azkárá, je tá časť nekrvavej (suchej) obety, ktorá sa spaľovala na oltári. Preto sa volá pripomienkou, že pripomína Pánovi toho, kto obetuje, aby mu bol naklonený a milostivý. Iní to prekladajú slovami "voňavá časť", časť, pôsobiaca Pánovi vôňu, pretože ostatné čiastky sa nespaľovali (2,9; 5,12; 6,15; 24,7).
Lv 2,3 - "Posvätné" boli len tie časti obiet, ktoré mohli jedávať iba mužskí z rodiny Áronovej, a to na posvätnom mieste, teda v nádvorí svätyne. Boli to kňazské podiely z obety za hriech (6,18.22; 10,17) a z obety za spreneveru (7,1.6; 14,13). Posvätnými neboli čiastky z obiet pokojných; z týchto mohli jesť všetci členovia kňazských rodín, a to aj doma (10,12–14).
Lv 2,11 - Kysnuté chleby alebo med nesmeli obetovať, lebo kvas mení prirodzenú povahu daru (1 Kor 5,8; Gal 5,9). Kysnuté chleby mohli obetovať ako prvotiny úrody (7,13; 23,17; 2 Krn 31,5).
Lv 2,13 - Soľ sa používala sprvoti len pri suchých obetách, neskoršie sa tento zvyk rozšíril aj na obety krvavé (Mk 9,49). Jedenie soli s chlebom naznačuje vzájomný priateľský pomer, teda soľ je znakom priateľstva. Soľ najmä pri uzavieraní zmlúv hrala dôležitú úlohu. Volala sa aj "soľou zmluvy".
