Kazateľ

1 (BKR) Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě.
1 (B21) Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

2 (BKR) Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.
2 (B21) Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost!

3 (BKR) Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?
3 (B21) K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem?

4 (BKR) Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.
4 (B21) Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky.

5 (BKR) Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
5 (B21) Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má.

6 (BKR) Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.
6 (B21) Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se.

7 (BKR) Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.
7 (B21) Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly.

8 (BKR) Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.
8 (B21) Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením!

9 (BKR) Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.
9 (B21) Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.

10 (BKR) Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.
10 (B21) Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi!

11 (BKR) Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou.
11 (B21) Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.

12 (BKR) Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě,
12 (B21) Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě.

13 (BKR) A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.)
13 (B21) Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem - takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali.

14 (BKR) Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.
14 (B21) Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem.

15 (BKR) Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.
15 (B21) Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit.

16 (BKR) Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění.
16 (B21) Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění,

17 (BKR) I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha.
17 (B21) rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem.

18 (BKR) Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.
18 (B21) Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.