Kniha Jób

1 (BKR) Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
1 (B21) Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu.

2 (BKR) Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
2 (B21) Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu.

3 (BKR) Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
3 (B21) I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení.

4 (BKR) Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
4 (B21) Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?' A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.

5 (BKR) Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
5 (B21) Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané.

6 (BKR) Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
6 (B21) Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily.

7 (BKR) Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
7 (B21) Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří.

8 (BKR) Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
8 (B21) Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.

9 (BKR) Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
9 (B21) Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.

10 (BKR) Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
10 (B21) Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí.

11 (BKR) Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
11 (B21) Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit.

12 (BKR) Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
12 (B21) Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž?

13 (BKR) Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
13 (B21) Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.'

14 (BKR) Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
14 (B21) Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění,

15 (BKR) Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
15 (B21) že bych se raději oběsil - radši bych zemřel, než takhle živořil!

16 (BKR) Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
16 (B21) Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!

17 (BKR) Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
17 (B21) Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?

18 (BKR) A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
18 (B21) Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat.

19 (BKR) Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
19 (B21) Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš?

20 (BKR) Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
20 (B21) Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti snad břemenem?

21 (BKR) Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
21 (B21) Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!"