Kniha Jób

Biblia - Sväté písmo

(BKR - Český - Kralický)

Jób 7, 1-21

1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. 2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: 3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. 4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. 5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. 6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. 7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, 8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. 9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, 10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. 11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. 12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? 13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: 14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, 15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. 16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. 17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? 18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? 19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? 20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? 21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.

Verš 16

Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.

Ž 62:9 - Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah.

Ž 144:4 - Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.

Verš 17

Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?

Ž 8:4 - Když spatřuji nebesa tvá, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám:

Ž 144:3 - Hospodine, co jest člověk, že se znáš k němu, a syn člověka, že ho sobě tak vážíš?

Heb 2:6 - Osvědčilť jest pak na jednom místě jeden, řka: Co jest člověk, že naň pomníš, aneb syn člověka, že na něj patříš.

Verš 7

Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,

Jób 8:9 - (Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)

Jób 14:1 - Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

Jób 16:22 - Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

Ž 90:5 - Povodní zachvacuješ je; jsou sen, a jako bylina hned v jitře pomíjející.

Ž 90:9 - Pročež všickni dnové naši v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč.

Ž 102:11 - Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.

Ž 103:15 - Dnové člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete.

Ž 144:4 - Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.

Iz 40:6 - Hlas řkoucího: Volej. I řekl: Co mám volati? To, že všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní.

Jak 4:14 - (Ješto nevíte, co zítra bude. Nebo jakýť jest život váš? Pára zajisté jest, kteráž se na maličko ukáže, a potom zmizí.)

1Pt 1:24 - Nebo všeliké tělo jest jako tráva, a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Usvadla tráva, a květ její spadl,

Job 7,2 - Nádenník túžobne čaká na svoju mzdu, ktorá pozostávala nie tak v peniazoch, ako v naturáliách. Tieto dostával nádenník podľa povahy odmeny denne alebo podľa ujednania (napr. pastier dostával svoju odmenu raz do roka podľa množstva dobytčieho dorastu: porov. Lv 19,13; Dt 24,14 n.).

Job 7,5 - Slová živo poukazujú na povahu Jóbovej choroby (porov. poznámku k 2,7).

Job 7,6 - Keďže Jóbova choroba tak sa rozmohla, že mu pokryla celé telo, Jób sa správne nazdáva, že sa mu už urýchlene blíži koniec života, a tak nastáva preňho aj úplná záhuba.

Job 7,12 - Jób vo svojich bolestiach nenachádza pokoja. Svojím nepokojom podobá sa rozbúrenému moru alebo veľkým morským rybám, ktoré zdanlivo nikdy nespia, ani si neodpočinú od plávania.

Job 7,22 - Ak Boh neodpustí Jóbovi v krátkom čase, musí Jób zomrieť, a potom Boh, i keby chcel, nemôže mu už nijaké dobrodenie preukázať.