Kniha Jób

Biblia - Sväté písmo

(B21 - Český - Bible 21)

Jób 7, 1-21

1 Nemá člověk na zemi jen samou robotu? Den za dnem jak nádeník žije tu. 2 Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká odměnu. 3 I mně byly dány měsíce prázdnoty, přiděleny mi byly noci trápení. 4 Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?' A noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána. 5 Tělo mám červy a strupy pokryté, rány na kůži mám zhnisané. 6 Jak tkalcovský člunek utekly mé dny a bez naděje skončily. 7 Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří. 8 Nezahlédne mě oko, které mě vidí teď, rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc. 9 Jako míjejí mraky a ztrácí se, kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde. 10 Domů se už nikdy nevrátí, nikdy se neukáže ve svém obydlí. 11 Proto už déle nemohu mlčet, v soužení ducha musím promluvit, své hořké duši musím ulevit. 12 Jsem snad moře, jsem snad drak, abys nade mnou stavěl stráž? 13 Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví, spánek ulehčí mému trápení.' 14 Tehdy mě ale strašíš sny, tehdy mě děsíš skrze vidění, 15 že bych se raději oběsil - radši bych zemřel, než takhle živořil! 16 Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny! 17 Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci? 18 Od samého rána se o něj zajímáš, každičkou chvíli ho chceš sledovat. 19 Kdy už ode mě odvrátíš svůj zrak? Ani slinu mě polknout nenecháš? 20 Když zhřeším, co ti to udělá, ty Strážce člověka?! Proč sis mě vybral za svůj terč? Jsem ti snad břemenem? 21 Proč neodpustíš můj hřích, proč mě mé viny nezbavíš? Brzy už ulehnu do prachu; budeš mě hledat, a už tu nebudu!"

Verš 16

Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky! Nech mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!

Ž 62:9 - V každý čas na něj, lidé, spoléhejte, před Bohem, naší skrýší, své srdce vylijte! séla

Ž 144:4 - Člověk je páře podobný, jeho dny míjejí jako stín.

Verš 17

Co je člověk, že se ti zdá tak významný a že ti tolik leží na srdci?

Ž 8:4 - Když vidím tvá nebesa, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kterés tam umístil -

Ž 144:3 - Co je, Hospodine, člověk, že o něm víš, co je lidský tvor, že o něm přemýšlíš?

Heb 2:6 - Písmo na jednom místě prohlašuje: "Co je člověk, že na něj pamatuješ, co je lidský tvor, že tě zajímá?

Verš 7

Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech, mé oči už nikdy štěstí nespatří.

Jób 8:9 - My jsme jen včerejší, nevíme nic, naše dny na zemi jsou pouhý stín.

Jób 14:1 - Smrtelník z ženy zrozený má jen pár dnů - a plných trápení.

Jób 16:22 - Roky mně odměřené se chýlí ke konci, odcházím na cestu, z níž se nevrátím.

Ž 90:5 - Spláchneš je - jsou pouhý sen, tráva, jež zítra pomine:

Ž 90:9 - Naše dny míjejí v hněvu tvém, svá léta končíme s povzdechem.

Ž 102:11 - To všechno pro tvůj hněv, pro tvé horlení - pozdvihl jsi mě, abys mě odmrštil!

Ž 103:15 - Vždyť jako tráva trvá smrtelník, jak polní kvítí kvete si.

Ž 144:4 - Člověk je páře podobný, jeho dny míjejí jako stín.

Iz 40:6 - Hlas říká: "Volej!" A já se ptám: "Co volat mám?" Každý člověk je jako tráva, všechen jeho půvab jako polní květ.

Jak 4:14 - vy přece ani nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Nic než pára. Na chvilku se ukáže a pak mizí.

1Pt 1:24 - Vždyť: "Každý člověk je jako tráva, všechna jeho sláva jako polní květ. Usychá tráva, kvítí uvadá,

Job 7,2 - Nádenník túžobne čaká na svoju mzdu, ktorá pozostávala nie tak v peniazoch, ako v naturáliách. Tieto dostával nádenník podľa povahy odmeny denne alebo podľa ujednania (napr. pastier dostával svoju odmenu raz do roka podľa množstva dobytčieho dorastu: porov. Lv 19,13; Dt 24,14 n.).

Job 7,5 - Slová živo poukazujú na povahu Jóbovej choroby (porov. poznámku k 2,7).

Job 7,6 - Keďže Jóbova choroba tak sa rozmohla, že mu pokryla celé telo, Jób sa správne nazdáva, že sa mu už urýchlene blíži koniec života, a tak nastáva preňho aj úplná záhuba.

Job 7,12 - Jób vo svojich bolestiach nenachádza pokoja. Svojím nepokojom podobá sa rozbúrenému moru alebo veľkým morským rybám, ktoré zdanlivo nikdy nespia, ani si neodpočinú od plávania.

Job 7,22 - Ak Boh neodpustí Jóbovi v krátkom čase, musí Jób zomrieť, a potom Boh, i keby chcel, nemôže mu už nijaké dobrodenie preukázať.