Kniha Jób

Biblia - Sväté písmo

(BKR - Český - Kralický)

Jób 30, 1-31

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého. 2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich. 3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. 4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim. 5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem, 6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí. 7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali, 8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země. 9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví. 10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati. 11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli. 12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své. 13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže. 14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. 15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. 16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, 17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají. 18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá. 19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. 20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. 21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. 22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. 23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. 24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. 25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. 26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. 27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. 28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. 29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. 30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. 31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Verš 9

Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Jób 17:6 - Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,

Ž 69:12 - Když jsem bral na se pytel místo roucha, tehdy jsem jim byl za přísloví.

Nár 3:14 - Jsem v posměchu se vším lidem svým, a písničkou jejich přes celý den.

Nár 3:63 - Pohleď, jak při sedání jejich i povstání jejich jsem písničkou jejich.

Verš 10

V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Jób 19:19 - V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně.

Verš 23

Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Heb 9:27 - A jakož uloženo lidem jednou umříti, a potom bude soud,

Verš 25

Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

Ž 35:13 - Ježto já v nemoci jejich pytlem jsem se přiodíval, duši svou postem trápil, a sám u sebe za ně často se modlil.

Rim 12:15 - Radujte s radujícími, a plačte s plačícími.

Verš 29

Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Ž 102:6 - Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.

Verš 30

Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Ž 119:83 - Ačkoli jsem jako nádoba kožená v dymu, na ustanovení tvá však jsem nezapomenul.

Nár 4:8 - Ale již vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni býti na ulicích; přischla kůže jejich k kostem jejich, prahne, jest jako dřevo.

Nár 5:10 - Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu.

Job 30,1-8 - Jóbova bieda je nateraz taká veľká, že aj ľudia mravne hlboko kleslí a zo spoločnosti takmer vysotení, teda ľudia najpodlejší, dovoľujú si posmievať sa mu.

Job 30,5 - U arabských beduínov (obyvateľov púšte) panoval prísny rodinný poriadok. Pre určité poklesky a previnenia príslušníka čeľade bolo možno potrestať vylúčením z kmeňa.

Job 30,11 - "Ten ma trápi, čo si putá rozviazal" – nie je doslovný preklad nejasnej hebrejskej osnovy. Preklad by mohol znieť aj takto: Uvoľnil povrazec stanu a mňa podvrátil. – Iní zasa s opravou prekladajú: Uvoľnil mi šľachu na luku – mňa upokoril – nechal padnúť ohradu, čo bola predo mnou. Zmysel miesta vyjadruje toľko: Môj protivník priviedol ma až do nebezpečenstva života.

Job 30,12-24 - Ako sa vedia podliaci posmievať, to svätopisec opisuje obrazom vzatým z obliehania mesta. Preto verš 12 prekladajú aj takto: Povstali proti mne, čo ma osočujú; vrhajú sa na mňa – násypmi rovnajú, proti mne budujú chodníky k záhube. – "Do slučky mi nohy lapajú" môže byť vysvetlivka, ktorá sa dostala z okraja knihy do textu. I tento verš Knihy Jób patrí medzi miesta, kde vykladač ostáva takmer bezradne stáť. Skúsil to už sv. Hieronym, ktorý si za drahý peniaz najal na pomoc židovského učenca, keď prekladal túto knihu. Ale priznáva sa, že nebol múdrejší ani potom, keď už spoločne prebrali túto ťažkú osnovu. – Svojvoľne si doplňovať a opravovať osnovu nedovoľuje nám povinná úcta voči posvätným knihám.

Job 30,18 - Miesto prekladajú rozlične: "Mocný násilník rozmetal mi chodník, ten sa podobá odevu môjmu celkom." – I tento text je značne porušený.

Job 30,29 - Žaloby Jóbove vyznievajú bolestne, asi ako zavýjanie niektorých zvierat na púšti. (Pštros má meno "vták smútku", porov. 39,13 n.)