Jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK

Upozornenie: Texty sú pracovné a môžu obsahovať preklepy. 

Jaroslav Brož

2. LIST SOLUŇANŮM

Doba:Je-li autorem Pavel, pak asi 51/52 po Kr., krátce po 1 Sol. (Zastánci pseudonymity: pravděpodobně koncem 1. stol., kdy vzrostlo apokalyptické nadšení.)

Odkud:Je-li Pavlův, pravděpodobně z Korintu, jako 1 Sol. (Pseudonym: neví se.)

Komu:Pavel: Soluňanům. (Pseudonym: pravděpodobně také Soluňanům, ale adresát mohl být převzat z 1 Sol).

Autenticita:Biblisté jsou ve svých postojích rozdělení téměř rovnoměrně, i když názor, že Pavel list nenapsal, se objevuje i u umírněných biblistů.

Jednota:Pochybnosti u nemnohých.

Neporušenost:Není větších námitek.

Formální rozdělení:

Rozdělení podle obsahu:

Obsah a poselství

Úvodní formule (2Sol 1,1-2) je shodná s 1 Sol („ Pavel, Silván a Timotej“ ). Na 1 Sol autor navazuje jen jedinou zmínkou v 2,15 („ …stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili, ať už slovem nebo listem“). V díkůvzdání (2Sol 1,3-10) se chválí víra a láska Soluňanů a jejich pevnost v protivenstvích. Až přijde Ježíš z nebe, potrestá věčným trestem jejich pronásledovatele; soluňským křesťanům se dostane ulehčení a slávy. Modlitba (2Sol 1,11-12) tvoří přechod k hlavní části; apoštol prosí, aby křesťané byli hodnými svého povolání.

Indikativ - poučení (2Sol 2,1-17). Soluňané se nemají znepokojovat „ duchem nebo slovem“ nebo listem o bezprostředně nadcházejícím „ dnu Páně“ (2Sol 2,1-2). Mohou být klidní, protože se ještě neobjevila apokalyptická znamení, která tento den mají předcházet, tj. apostase, objeví se člověk nepravosti, syn zatracení, protivník Boží („ Antibůh“ ) a činnost Satana s nápadnými znameními a zázraky (2Sol 2,3-12). Tajemství nepravosti již působí, ale nyní právě někdo (či něco) onoho člověka nepravosti zdržuje, a pak se projeví ve svůj čas (2Sol 2,6-7).

Dále Pavel děkuje Bohu, že Soluňany vyvolil jako první. Mají zůstat věrní zásadám, kterým byli „ od nás“ vyučeni. Na závěr apoštol prosí, aby byli posíleni (2Sol 2,13-17).

Imperativ - povzbuzení (2Sol 3,1-16). Pavel prosí o vysvobození od zlých lidí a ujišťuje, že Pán bude posilovat i Soluňany od zlého. Věří, že budou konat to, co jim přikazuje (2Sol 3,3-5). Potom dává konkrétní příkaz (2Sol 3,6-13), že mají pokojně pracovat (některým se zřejmě zdálo, že zbývá už jen krátký čas do příchodu Pána, a tudíž je již zbytečné pracovat), odvolávaje se na vlastní příklad a konče zásadou: „ kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2Sol 3,10). Vážnost příkazu je zdůrazněna výzvou, aby se s neposlušnými lidmi nikdo nestýkal (2Sol 3,14), avšak v duchu pastýřské velkorysosti (2Sol 3,15). I druhá část končí modlitbou, tentokrát za pokoj (2Sol 3,16).

Srovnání 1 Sol a 2 Sol

Podobnost obou listů vyvolává dojem, že 2 Sol je literárně závislý na 1 Sol. Nelze však přehlédnout i značné rozdíly ve stylu i obsahu.

1. podobnosti

2 Sol se s 1 Sol shoduje v uspořádání (preskript, díkůvzdání, eschatologie, povzbuzení etického rázu a postskript). Ještě pozoruhodnější jsou shody témat a slovníku: počáteční díkůvzdání (2 Sol 1,3/1 Sol 1,2-3); království Boží (2 Sol 1,5/1 Sol 2,12); Ježíšovo zjevení s anděly/svatými (2 Sol 1,7/srov. 1 Sol 3,13); Ježíšova posila a útěcha (2 Sol 2,16-17/1 Sol 3,11-13); Pavlova práce ve dne v noci (2 Sol 3,8/ srov. 1 Sol 2,9); přání pokoje (2 Sol 3,18/1 Sol 5,28).

Zcela nové jsou pouze: eschatologická nauka (2 Sol 2,1-12), některé verše, které ji uvádějí (2Sol 1,5.6.9.12) a některé části typicky epistolární (2Sol 2,15; 3,2.13.14.17). Zbytek je souhrn, parafráze a variace prvního listu Soluňanům.

2. rozdíly

Rozdíly jsou četnější a závažnější než podobnosti, což dalo podnět k hypotéze, že autorem 2 Sol je někdo jiný než Pavel. V 1Sol se Pavel vyjadřuje srdečně a velmi osobně, všímá si četných podrobností ze života komunity a uvádí okolnosti, které ho vedly k sepsání listu; v 2 Sol naopak se autor projevuje s odstupem, bez osobních vztahů, veden pouze starostí, aby adresáti nesešli s pravé cesty. Poukazuje sice na tvrdou osobní práci (2 Sol 3,7-9; srov. 1 Sol 2,9) a na vyučování, které v Soluni konal (2Sol 2,15; 2,4.6.10), ale způsobem velmi všeobecným, bez konkrétních detailů. Nakonec máme i dojem, že apoštol píše neznámé komunitě, která se potýká s velikými vnitřními problémy, a nikoli osobám, s nimiž ho pojí hluboké duchovní a lidské vazby.

Především se však 2 Sol liší naukou o eschatologii. Poslední soud se popisuje obrazy ze SZ a jazykem odlišným od Pavlova jako obrácení přítomného stavu: pronásledovaní křesťané vejdou do Božího království, zatímco pronásledovatelé budou potrestáni věčnou záhubou (2Sol 1,5-12). V následujícím odstavci (2Sol 2,1-12) jsou rozdíly ještě větší: jestliže podle 1 Sol 4,15.17 se poslední události mají stát v rozmezí jedné generace, nyní autor skrze tajemné symboly a skryté narážky varuje čtenáře před těmi, kdo tvrdí, že den Páně je blízko.

Vztah mezi oběma listy Soluňanům je tedy nejasný; přes nápadnou podobnost vykazuje 2 Sol zvláštní originalitu, nesnadno vysvětlitelnou.

Problém autenticity

Odesílatelé shodní s 1 Sol (Pavel, Silván a Timotej) píší církevní obci v Soluni (2Sol 1,1) poté, co obdrželi poslední zprávy o její víře (srov. 2Sol 1,3-4) a o jejích nesnázích (2Sol 2,1; 3,11). Kromě toho se autor odvolává na list, poslaný téže obci před nedávnem (2Sol 2,15). Od nejstarších dob (Markion, Muratoriův kánon) se 2 Sol uváděl spolu s 1 Sol jako Pavlův spis. První pochybnosti byly vysloveny na poč. 19. stol. tübingenskou školou. I když mnoho jejích extrémních postojů bylo revidováno, pochybnosti o autentičnosti 2 Sol se nezmenšily, ba získávají nové stoupence i mezi katolickými biblisty.

a) tradiční postoj

Podle mnohých biblistů podobnosti mezi 2 Sol a 1 Sol lze i dnes vysvětli bez obtíží tak, že 2 Sol napsal Pavel krátce po 1 Sol. Rozdíly ve stylu a tónu a změny v naukových formulacích byly způsobeny změnami v životě komunity. Pavel se dověděl, že jeho slova o parusii byla špatně pochopena, a tak chvátá, aby vše vyjasnil. 2 Sol tedy byl sepsán Pavlem v Korintě krátce po 1 Sol, tj. asi v pol. r. 51.

b) moderní tendence

Stále větší počet biblistů se dnes domnívá, že 2 Sol nenapsal Pavel osobně. Argumentů se uvádí mnoho.

1. Skutečnost, že autor mluví o listech, rozšiřovaných pod jeho jménem (2Sol 2,2), mluví pro dobu, kdy apoštolova autorita byla již veliká a byly snahy připisovat mu spisy, sepsané jinými. To prý bylo možné až tehdy, kdy Pavel již zmizel ze scény; za svého života by Pavel snadno mohl účinku falšovaných listů čelit. Terminologické a tématické podobnosti také odporují autenticitě; spisovatel tak kreativní jako Pavel by se prý ztěží opakoval tak primitivním způsobem. Dokonce prý i autentizace připsáním slov “vlastní rukou” může být fikcí.

2. Adresáti 2 Sol nesnášejí jen útrapy rozličného druhu (srov. 1 Sol 2,14), ale jsou podrobeni tvrdému pronásledování pro víru (srov. 2 Sol 1,4-5). Odkaz na zachovávání “tradic” (srov. 2Sol 2,15; 3,6) je charakteristický pro období, v němž kvůli objevování se prvních herezí se Církev odvolává na autoritu prvních svědků, kteří jsou zárukou toho, co nyní hlásá. Vyskytují se tu lidé, kteří nic nedělají a žijí na úkor druhých (2Sol 3,6-5) podobně jako v 1 Sol 4,11. Jejich odsouzení je však tvrdší a výslovnější. I když to autor neříká jasně, lenost je téměř jistě důsledkem přehnaných apokalyptických očekávání.

Oddálení parusie

Stejně jako v 1 Sol i zde Pavlova pozornost je zaměřena na eschgatologii. V 2 Sol se však uplatnil větší vliv myšlenek a obrazů židovské apokalyptiky.

Podle těchto myšlenkových proudů tento zvrácený svět brzy podlehne úplnému zničení. Konci světa budou předcházet kosmická znamení a rozličné útrapy, zvláště velké pronásledování, které povede k apostazi mnoha křesťanů. Poté dojde k posledním událostem lidských dějin: vzkříšení mrtvých, příchod božského soudce (Syna člověka) a poslední soud, jenž umožní věčnou blaženost nebo věčné zavržení.

V ústředním textu listu (2 Sol 2,1-12) autor pojednává o parusii na pozadí apokalyptických představ. Opravuje omyly exaltovaných a fanatických křesťanů, kteří jsou rozčarováni z Pánova opožděného příchodu. Ti s odvoláním na soukromá zjevení a listy připisované Pavlovi netvrdí, že příchod Páně je blízko, ale dokonce že již se začal uskutečňovat (srov. 2Sol 2,2).

Pavel formuluje křesťanský postoj za pomocí apokalyptického slovníku: před koncem “musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě, protivník, který se povyšuje nade všecko, co nese jméno Boží nebo čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha” (2Sol 2,3-4; srov. Dan 11,36-39). V této tajemné osobě vidí komentátoři buď jednotlivce (Antikrista) nebo zosobnění zlých mocností jako celku.

Zjevení hříšného člověka je však vzdáleno: Víte, co ho teď zdržuje, že se nemůže objevit před určeným časem. Tajemství špatnosti však už pracuje; napřed ovšem musí ustoupit z cesty ten, který to dosud zdržuje” (vv. 6-7). Démonské mocnosti již pracují, ale je tu překážka, která jim brání plně se projevit. Tato tajemná překážka je jednou ve střed. rodě (to katechon) (v. 6), podruhé v muž. rodě (ho katechón) (v. 7). Proto lze těžko určit, zda se jedná o věc či osobu. Autor to neupřesňuje, protože o tom adresáty zpravil již dříve (v. 5).

Bylo vysloveno mnoho hypotéz o charakteru této překážky: římské impérium, modlitba Církve, božské rozhodnutí, Duch svatý, archanděl Michael. Evangelní tradici by odpovídala teorie, že je to hlásání evangelia. Žádná z těchto hypotéz není plně přesvědčující. Je možné, že tou překážkou není nic jiného než božská vůle, která řídí události tohoto světa.

Jednoho dne bude překážka odstraněna a mocnosti zla se budou moci nerušeně rozvinout, aby zničily ty, kdo neuvěřili pravdě. Na konci, při svém slavném příchodu zničí Pán Ježíš bezbožného člověka “dechem svých úst” (2Sol 2,8-12).

Autor tedy sděluje toto poselství: Současné útrapy adresátů nejsou ještě znamením odpoutání ďábelských mocností, které podle apokalyptiky budou předehrou konce. Jsou spíše důsledkem stálé přítomnosti zla v lidských dějinách. Věřící tedy mají očekávat Kristův příchod s trpělivostí a aktivně se zapojit do života společnosti a poctivou prací si vydělávat na živobytí (2Sol 3,5-15). Lidské dějiny ubíhají, aniž by bylo možno předem stanovit jejich délku. Křesťané mají setrvat v křesťanské bdělosti, ale konec mají očekávat s trpělivostí a varovat se neprozíravých úniků vpřed.